traditions

PS: English translation can be found here.

CZ: Byla jedna matka a ta měla dvě dcery. Jedna byla vlastní – Holena, druhá nevlastní – Maruška. Matka měla radši vlastní dceru, a tak těžce nesla, že Maruška roste do krásy, zatímco její vlastní dcera Holena krásy moc nepobrala.

A jak to tak bývá, byla právě Maruščina krása důvodem k tomu, aby jí její nevlastní sestra i matka ubližovaly.
Musela doma všechno dělat – starat se o domácnost, o domek i o domácí zvířata. Macecha s nevlastní sestrou nedělaly nic, jen stále Marušce ubližovaly. Ta ale i přesto stále rostla do krásy. Byla krásnější a krásnější a macecha a Holena stále víc zuřily.
Jednoho lednového dne povídá Holena: “Chci si za pas dát kytičku fialek, jdi a natrhej mi je.” “Ale sestřičko, kde teď v zimě, když je všude hromada sněhu, mám hledat fialky?” “Mně odmlouvat nebudeš,” obořila se na ubohou Marušku Holena, “přines mi fialky, nebo tě zabiju.”

A tak Maruška s pláčem vyrazila na cestu. Šla sněhem, tělo ji záblo, měla hlad a nikde žádné fialky neviděla. Najednou došla na louku, kde hořela vatra. Kolem vatry bylo dvanáct kamenů a na nich sedělo dvanáct mužů. Každý muž představoval jeden měsíc v roce. Na nejvyšším kameni v čele seděl Leden, který zrovna vládl.

“Dobrý den, dobří muži,” oslovila je Maruška, “nemohla bych se u vás na chvilinku ohřát?” “Klidně se ohřej,” souhlasil Leden, “jen nám pověz, co tu tak sama a v takové zimě děláš?” “Ale hledám fialky,” odvětila Maruška. “Teď v zimě?” podivil se Leden. “Já vím, ale já je musím přinést, nebo mě setra Holena zabije.” [click to continue…]