Another Czech fairytale: Sleepy John / Dalsi ceska pohadka: Ospaly Janek

Sunday is a perfect day for a fairytale! / V nedeli se nic nedela, jen se poslouchaji pohadky…

Sleepy John

Sleepy John was prone to, well, sleeping and one day he passed out in the back of a farmer’s cart. Upon discovering him, the owner, along with his friends, decided to stuff him in an empty beer keg and leave him in the forest. Sleepy John finally woke up, only to find himself trapped in a beer keg. What’s worse, wolves, having picked up on the human scent, were now circling around him. John grabbed the tail of a wolf that was standing too close. Startled, the wolf began to run and the keg hurtled down a hill and smashed open upon a rock. John was free! Continuing on through the mountains, Sleepy John came across a hermit who said, “I shall die in three days. Bury me then, and I will pay you well for it.” John agreed and three days later, the dying hermit gave him a stick, saying: “In whatever direction you point this stick, you will find yourself there.” Then he gave him a knapsack, saying: “Anything you want you will find in this knapsack.” Finally, he gave him a cap, saying: “As soon as you put this cap on, nobody will be able to see you.” Then the hermit died and John buried him as promised.

Sleepy John packed his things, pointed his stick and said, “Let me be in the town where the King lives.” Abracadabra and lo and behold, John found himself in the midst of a throng of lords who were on their way to see the King. “The Queen wears out a dozen pairs of shoes nightly,” they explained, “yet no one has ever been able to follow her.” John decided to accompany them. Once announced in the palace, John approached the King and explained that he wanted to help. “What is your name,” the King asked. “Sleepy John,” our hero replied. “And how do you plan on following the Queen, my boy, when all you do is sleep? Find her and I´ll give you half my kingdom, otherwise it’s off with your head.”

Night came and the Queen, after assuring herself that all were asleep, grabbed twelve new pairs of shoes and hotfooted it out of the palace. Sleepy John had remained awake however and, donning his cap, which rendered him invisible, pointed his stick and said, “Let me be where the Queen is.” Now, when the Queen came to a certain rock, the Earth opened up before her and out popped two dragons. They took her on their backs and carried her as far as the lead forest. John said: “Let me be where the Queen is,” and he instantly found himself in the lead forest. He broke off a twig and put it in his knapsack. The Queen rode on. John pointed his stick and said: “Let me be where the Queen is,” and instantly found himself in a tin forest. He broke off another twig and put it in his knapsack. The Queen continued on and once again, John pointed his stick and said: “Let me be where the Queen is.” Instantly, he appeared in a silver forest. He broke off a twig again and put it into his knapsack. The dragons continued on till they came to a green meadow. A crowd of devils came to meet them there and then they had a feast.

After the banquet had ended the devils began to dance with the Queen, and they kept on dancing until the Queen had worn out all her shoes. When her shoes were worn out, two dragons returned her to the place where the earth had opened before her. John said: “Let me be where the Queen is,” and both of them made it back to the palace unseen.

Next morning, the lords gathered together and admitted that nobody had been able to track the Queen. The King summoned Sleepy John before him who said: “Gracious King, I did track her, and I know that she used up those twelve pairs of shoes upon the green meadows in Hell.” “That’s an outrage,” screamed the Queen but John produced the leaden twig and said: “The Queen was carried by two dragons towards Hell, and she came to the leaden forest; that’s where I got this twig.” “So what,” replied the King, “You might have made the twig yourself.” “OK”, said John, “well, then, what about this?” and he produced the tin twig from his knapsack. “Big deal,” said the King. “You might have made this twig too.” “Tough crowd,” thought John, then produced the silver twig. The queen, who knew she was finally busted, cried out: “Let the earth swallow me!” and, sure enough, she was swallowed by the earth.

Sleepy John ended up with half the kingdom for his troubles, and, when the king died, he got the other half too.

POSSIBLE MORAL: Women always have (and always will) love shoes.
PROBABLE MORAL: If you’re going to dance with the devil in the pale moonlight, watch your back.

CZ: Ospaly Janek

Byl jeden švec a měl syna, jehož vůbec ospalým Jankem nazývali. Vyučil se také řemeslu ševcovskému, a jako tovaryš uposlechl rady otcovy a vydal se do světa na zkušenou. Šel den cesty a byl velmi ospalý. Přišel do hospody, když se sotva smrákati počalo, spatřil slámu pod kolnou; i svalil se na ni a slavně usnul.

Navečer přijížděli do hospody mnozí formani, vypřahali a zaváděli koně do stáje, nocovati zde hodlajíce. Každý viděl Janka, kterak tu na slámě rozvalen chrupá.

Ráno, když formani zapřahali, ospalý Janek ležel ještě na slámě pod kolnou a ještě bohatě chrupal. I řekl jeden forman čtverák k ostatním: „Víte co, naložme toho sedmispáče a svezme ho s sebou: já mám prázdné bečky na voze, strčme ho do jedné, zacpěme a hoďme ji na vůz!” Ostatní formani se smáli tomu nápadu, sňali bečku, strčili Janka do ní, zabednili ji, hodili i s Jankem na vůz a jeli pryč.

Jeli a přijeli do lesa velikého, a nemohouce dlouho vyjeti z něho, po­poháněli koně. Při tom spadla bečka s Jankem, a nikdo toho nepozoroval, neboť jeli prudce. Ležel Janek otlučen v bečce dlouhou chvíli, a horko počínalo mu býti, neboť nevěděl, co se to s ním děje a díti bude. Modlil se a děrou od čepu vykukoval ven.

I spatří tu stráň vysokou, a po té stráni hejno vlků, kteří přímo na něj přicházejí. Dušička jeho pojednou byla maličká; skrčil se a dělal, jako by ho ani nebylo, ani nedýchal. Když stádo vlků k bečce se přihnalo, jal se jeden po druhém čmuchati; i vyli a kňučeli, čenichajíce člověčinu, a Janek potil se potem smrtelným. Vtom jeden vlk strkal ocas – jak to už obyčej mají – ďourou do vnitřku, a Janek vida to myslil, že už přiblížila jeho poslední hodinka. Ale co, měl se nechat se světa sprovoditi nebráně se? Zdaliž by se nemluvilo o něm, že byl ochablec a ničema bázlivý? I dodal si smělosti, a jako hrdina veliký obořiv se, oběma rukama popadl ocas vlčí, obě pěsti zaťal do něho, nejinak než jako by šlo o život. Vlk se arci nemálo ulekl a hned zpátky táhnul; ale Janek držel jako pijavice, držel a nepustil. Vlk počal výti, ostatní vlci se poplašili, dali se na útěk a za nimi chudák poklusával vlk chycený, táhna s sebou bečku i s Jankem ospalým, kterému bylo, jako by slyšel všecky svaté zpívati. Bečka s nimi skákala sem tam a vrazila konečně do mocného kmenu tak, že se pojednou rozsypala.

Jankovi bylo, jako by hory na něj padaly, a proto pustil ocas vlčí, mysle si: pěsky jako za vozem. On vskutku myslil, že je už den soudný; poněvadž by se však bez něho neobešel, myslil, že nemusí pospíchati. Jako v Jiříkově vidění očekával, co se bude dále díti; ale nedělo se nic, a Janek leže na zemi usnul.

Spal dlouho; když se probudil, protíral si oči a zívaje kráčel dále. Krá­čel sem i tam, ale nevěděl kam, neboť cesty nebylo zde žádné. I zahlídnul staveníčko neúhledné a přímo k němu se bral. Vešed spatřil poustevní­ka – neboť to staveníčko neúhledné byla poustevna – který jej laskavě přivítal a hned ovoce mu dal, aby se občerstvil, řka k němu: „Milý synu, vidím, že jsi zabloudil v tomto strašném lese, a proto budeš hladov; jez teda a posilni se.”

Janek se nedal pobízeti a jedl s chutí, dokud bylo co. Mezitím vykládal také poustevníkovi, co jej potkalo v lese, a poustevník divě se řekl k němu konečně: „Janku, ty jsi dobrá duše, ty budeš mým dědicem; pojď se mnou!” Vzal jej poustevník za ruku, zavedl jej do výklenku temného, kde byla díra v zemi vykopána. „Toto je hrob můj” – řekl poustevník, na jámu onu ukazuje – „já umru za tři dny. Ostaň u mne dnů dvakráte tři, abys mi oči zatlačil a pomodlil se u mrtvoly mé, zde ji pochoval. Nežádám to od tebe darmo.”

Potom šel a přinesl kdesi z kouta černou čepičku; podávaje ji Jankovi, řekl: „Tuto čepičku vezmi ode mne na památku; má takovou moc, že když si ji dáš na hlavu, neviditelným budeš.”

Janek přijal čepičku, a poustevník poodešel maličko a přinesl kabelku nepatrnou, řka: „Vezmi i kabelku tuto, která má takovou moc, že cokoli chtíti budeš do ní zastrčiti a schovati, všecko se do ní vejde, byť to bylo i velikánské.” A poodešel, přinesl hůl, řka: „Vezmi konečně i hůl tuto na památku, která má takovou moc, že kamkoliv ji zaměříš a řekneš: abych byl tam a tam, v okamžení budeš, kde si býti žádáš.”

Třetího dne umřel poustevník a Janek pochovav jej odešel.

Šel lesem dlouho a nevěděl kudy kam. Napadlo mu, že nese hůl divo­tvornou, a proto napřáhnuv ji, řekl: „Ať jsem hned na kraji lesa! Aj, totě jsem zdědil dobré věci po poustevníkovi!” řekl si a šel dále.

Přišel až do jednoho velikého města, kde sídlel král s královnou svou. Královna byla velmi krásná paní a král ji měl tuze rád. Ale to mu nešlo do hlavy, kde každé noci tolik střevíců roztrhá, neboť potřebovala králov­na každou noc dvanáct párů střevíců. Ptal se jí král, co dělá, že tolik stře­víců v noci roztrhá. Ale královna se nepřiznala. Dal teda oznámiti po celém království, kdo by vyzpytoval, kde královna každé noci bývá a dvanáct párů střevíců roztrhá, že dostane dceru královu za ženu a s ní půl království a po smrti jeho království celé; ale kdo by se hlásil a královnu nevyzpytoval, ten že se stane o hlavu menší.

Janek slyše to, šel přímo ke královi do paláce. U krále bylo mnoho pánů velikých, kteří se hlásili, že chtí vyzpytovati královnu. Každý z nich při­nesl sobě dvanáct párů bot pevných a okutých.

Přišel Janek blíže a promluvil, řka: „Milostivý králi, slyšel jsem, že vyzkoumati chcete nechati královnu, a komu by se to podařilo, dáti mu dceru a půl království. Dovolte, milostivý králi, abych se o takovou cenu i já pokusil.”

Pousmál se král, a páni velcí smáli se, řkouce: „Janku hloupý, kam ty to dojdeš, vždyť máš boty roztrhané!” Ale Janek se mýliti nedal, prosil krále, aby mu dovolil, aby směl královnu zkoumat. Prosil také, aby směl spáti ve vedlejším pokoji od ložnice králové, a dovolení obdržev, šel hned a lehl si na lůžko.

Ostatní páni, kteří královnu zkoumati chtěli, chodili už za večera po síních a chodbách královského paláce, čekajíce, až by královna odcházela. Královna to dobře věděla a nedbala. Ale když bylo už pozdě v noci, tu otevřevši zlehounka dveře od ložnice své, vešla do komnaty, kde ospalý Janek ležel, a svítila si na něho, spí-li či nespí. A Janek chrupal ztuha. Zalechtala a zaškrabala ho do noh, aby se přesvědčila, spí-li pevně. A Janek se nehýbal. Jsouc jista, obrátila se a stiskla tajný hřeb v koutě na podlaze, a když prkno odskočilo, slézala dolů.

I popadne Janek honem kabelku, hůl a čepičku dá si na hlavu, a za ní po tajných schodech se pustí; neb on nespal, ale dělal, jako by spal. Sotvaže za královnou dolů sklouzl, zavřela se za nimi země a octli se v překrásné krajině, jaké ještě nikdy nevídal. A tu přijede pojednou vůz o dvou kolesách ze samých slonových kostí, zlatem i purpurem hojně vy­kládaný ve způsobu skořepiny mořské, v kterém zapřáhnuti byli dva draci. Královna si do toho vozu sedla a draci letěli s ní do povětří ti tam. Ale Janek, napřáhnuv za královnou hůl svou, řekl: „Ať jsem tam, kde je královna!” A v okamžení stál vedle královny v lese olověném, kde totiž všecky stromy, křoví a chrastí z pouhého olova byly. Utrhl ratolest se stromu a schoval ji do kabelky. Královna slyšíc ratolest praskati, lekla se, ale nikoho nevidouc spěchala dále.

A Janek napřáhnuv hůl, dí: „Ať jsem hned tam, kde královna je!” A v okamžení stál vedle královny v lese stříbrném. Utrhl ratolest se stro­mu a schoval ji do kabelky. I vydala ratolest zvuk jako od zvonku, a královna slyšíc to, ulekla se velmi, ale přece se nevrátila, letěla dále. A Janek napřáhnuv hůl, dí po třetí: „Ať jsem hned tam, kde královna je!”

A v okamžení stál vedle královny v lese zlatém. Utrhl ratolest se stromu a schoval do kabelky. A vydala ratolest zvuk tak silný, že královna do mdlob upadla. Přece však se probrala a letěla dále. „Ať jsem hned tam, kde královna je!” řekl Janek, hůl napřáhnuv, a v okamžení byl na konci zlatého lesa, kde byla louka veliká, a na té louce nádherný palác. Za mi­nutu byla královna u lesklého paláce a Janek též.

Byl to zámek v pekle, a když královna přijela, vyhrnulo se hejno pekel­níků ji vítajících a z vozu jí pomáhajících. Přišel i sám arcikníže černý a ptal se královny, proč o své svatbě dnes tak dlouho nepřichází, a kde že se zdržela a opozdila. Povídala mu královna, že slyšela cinkot jako stříbr­ných zvonků, takže se bála a omdlela. I vzal ji za ruku arcikníže ďábel a vedl se s ní do paláce.

Švec Janek s čepičkou na hlavě šel za nimi, chodil po všech světnicích, chodil uprostřed mezi rarášky, ale žádný si ho nevšímal, neboť žádný ho neviděl. Přijda do jedné komnaty, spatřil mezi jinými skvostnými věcmi také šaty, které byly uchystány pro nevěstu. I vezme šaty, složí je a za­strčí do kabelky. Ďáblové přivedli královnu do komnaty k oblékání, ale šaty byly ty tam. Strhl se povyk, kdo ty šaty vzal, ale všecko darmo, ne­bylo lze je vypátrati. Zhotovily se tedy nové šaty a šlo se hodovat.

Při tabuli měl každý své místo, jenom kuchařovo místo ostalo prázdné, a proto nemeškal Janek, sedl a jedl s nimi. I dívali se všichni, čím to je, že sklenka kuchařova vzhůru vyskočí, že se překlopí, nápoj z ní se vyleje a zmizí, a podobně i jídla před očima se jim tratí. Chtěl-li si kdo sednouti na místo kuchařovo, odstrkovalo ho to pryč, ale nikdo nic neviděl. I nechali konečně hosta neviditelného a jedli s ním.

Po jídle šli všichni do sálu, kde se tancovalo tak dlouho, až královna všech dvanáct párů střevíců roztrhala; ale Jankovi se chtělo už spát, a proto napřáhnuv hůl, řekl: „Ať jsem hned na lůžku v paláci královském!” Hned byl na lůžku a hned spal.

Bylo ráno, královna měla dvanáct párů střevíců roztrhaných. Přicházeli, kteří ji chtěli vyzkoumati, ale přicházeli smutni. Přijde i švec ospalý a praví: „Milostivý králi, vím já, kde královna, choť tvá, roztrhala za noci dvanáct párů střevíců.” A tu vykládal Janek u přítomnosti královny a všech dvořanů, kterak letěla králova choť lesem olověným, stříbrným a zlatým a kterak slavila svatbu s arciknížetem ďáblem. I divili se všichni, ale král řekl: „Ta všecka tvá řeč nic není, nemáš-li důkazů.”

I vyňal Janek halouzku olověnou ze své kabelky, a podávaje ji královi, řekl: „V takovém lese jsem ji viděl.” A král řekl: „Tu ratolest mohl sis také dát udělat.” Vytáhl Janek stříbrnou ratolest, a podávaje ji královi, řekl: „V lese stříbrném viděl jsem ji.” I zbledla královna jako stěna; ale král řekl: „Ta také může býti zhotovena.” Vytáhl Janek zlatou ratolest z kabelky, řka: „V takovém lese omdlela královna!” A královna vidouc to omdlela i nyní na trůně.

„To všecko,” řekl král, „nejsou dostatečné důkazy, že tam dvanáct párů střevíců roztrhala.” I vytáhl Janek šaty svatební z kabely a ukazoval je královi. A královna zahanbena řekla: „O, pohlť mne do propasti své, hluboká země!” Tu otevřela se země a pohltila nevěrnou královnu.

Ospalý Janek dostal dceru královu za manželku, dostal s ní půl králov­ství, a když král umřel, dostal království celé.

 

Source:

http://www.mlp.cz/koweb/00/02/83/12/00/ospaly_janek.html

http://www.praguenet.com/compass/number_5/culture.html

If you liked this post buy me a coffee! (Suggested:$3 a latte $8 for a pound) Thanks!