Jana, one of the avid readers of this blog, recommended to me a great Czech article about one’s psychological changes that come along with emigration. What a great topic since many of us are dealing with exactly that! This geographical transition can be the most difficult time in one’s life. In order to cope with a new environment one has to be ready to take risks, face many loses and be ready to possibly change some of his life attitudes and values. The author describes also the technical terms of the process where the first phase is called the getting-to-know-your-new-environment phase through which people usually sale with no problems. Most new things we come across during this time are exciting and interesting. This phase may also change into a so-called ‘honeymoon phase’, an euphoric feeling when one feels like he has arrived to some kind of a heavenly Promised Land. It is a time of idealization and unreal expectations. The Honeymoon phase is usually very quickly followed with feelings of disappointment and disillusion, where we start realizing not everything is awesome and simple as it first seemed to be. We may start feeling depressed, loose appetite, stop sleeping…these symptoms are often called a ‘culture shock’. Culture shock is, however, just a natural part of the whole process of settling down in a new country. A pivotal part is to decide what are we going to do about these feelings of unease. Are we going to give into our worries and doubts and go back home? Are we going to hang out excusively with the ‘safe’ Czech community, visiting ‘safe’ Czech restaurants and never really learn the other language? Or are we going to go with the other extreme, stop hanging out with anyone who has anything to do with those ‘rotten’ Czechs, cease having any contacts with our past and forget who we were, including the Czech language? The author says that either of these extreme solutions does not give peace to the emigrant’s mind. Sometimes one finds himself in the middle of the road: we become workaholics in the new country, working crazy hours, but still end up feeling like an outsider. Or let’s say that you were a doctor in Czech; then you come here, don’t have the time and the money to redo all of the needed medical exams and end up working at the gas station. In this situation the person usually somehow finds himself fighting an identity crisis. He is not sure anymore about who he is and where is he going in life. The same identity crisis sometimes also happens when the person mistakenly believes that if he befriends the new culture then he is betraying his old culture.
One last obstacle in the process of adaptation are the feelings of nostalgia. This feeling is very common among emigrants (including myself!!). One cannot mistaken feelings of nostalgia with those of grieving however. Nostalgia is based on idealizing one’s past and on false hopes of returning some place,which never really existed in the first place. Grieving, on the other hand, is connected with a realistic outlook on one’s past and accepting and learning from it. If the feelings of nostalgia persist they can be a real obstacle in the successful process of adaptation.
If we continuously feel good in our new environment and become an active part in a new social network we are considered to have successfully integrated into our new home country (the process of integration can take a long time, even over the period of few generations). Now we have accepted our new identity and the answer to the question “who am I?” will be different now then prior to our emigration. The intensity of homesickness subsides considerably but that does not mean that we have closed the door on our ‘old’ culture. Our heritage is still an integral part of our being yet the new American culture is now identically important to us.
So what is the most efficient way to adapt to a new culture? It has been shown that when one accepts the new culture and at the same time keeps in touch with his previous culture the process of integration becomes the most successful. Getting used to the new culture can feel unpleasant at times but that does not mean that it is bad. On the other hand, overcoming new obstacles makes us more resilient and mature human beings.
CZ: Psychologické hledisko emigrace (vynate z http://cesivamerice.sweb.cz/04_diplomka_psycho.htm)
Emigrace může být pro člověka velmi těžkou životní zkouškou. Aby se s ní vypořádal, musí být schopen vzít na sebe značná rizika, čelit mnoha ztrátám a měl by být připraven změnit některé své životní postoje i hodnoty[1].
Své postoje a hodnoty je emigrant nucen přehodnocovat v okamžiku konfrontace s cizím prostředím. Jedná se nejen o přírodní prostředí, třeba o jiné klimatické podmínky, ale zejména o kulturní prostředí, prezentované jiným jazykem, jinými hodnotami, které daná společnost uznává, nebo jinými zvyklostmi. Člověk se snaží naučit žít v novém prostředí, snaží se mu přizpůsobit. Proces adaptace na nové životní prostředí prochází určitým vývojem a mohou být vypozorovány jisté charakteristické fáze. Nelze je však od sebe striktně oddělit a u každého jednotlivce mají trochu odlišný průběh v závislosti na mnoha faktorech, o kterých bude pojednáno později.
Co tedy může očekávat každý, kdo se náhle ocitne v jiném kulturním prostředí? Nejprve pravděpodobně nastoupí fáze seznamování s vnějšími charakteristikami prostředí. Tato fáze nemusí být nijak zvlášť problematická, mnohé je pro migranta překvapivé a zajímavé. Může se podivit nad tím, že tempo řeči lidí je velmi rychlé, nebo že budovy vypadají zcela jinak, než jak migrant očekával. Mohou se vynořit i euforické pocity jako reakce na překonání překážek a dosažení cíle. Tato fáze se nazývá obdobím zamilovanosti. Na webových stránkách amerických univerzit se o tomto období můžeme dočíst jako o období líbánek (honeymoon). Už z pojmenování fáze je zřejmé, že toto období je spojeno s idealizací nové země a často i s nerealistickým přístupem k ní. Dlouhodobé přetrvávání v iluzích o nové zemi s sebou přináší problémy, neboť překáží realistické adaptaci na nové prostředí. Do pocitu zamilovanosti do nové kultury se však obvykle začne vkrádat deziluze, migrant začíná srovnávat různé věci a může se cítit zklamaný. Zjišťuje, že ne vše je tak úžasné a jednoduché, jak se na první pohled mohlo zdát. Pocit zklamání může provázet někdy například až extrémní stesk po domově, poruchy spánku, nechutenství, úbytek váhy, migrény, pocit deprese a bezmoci, ztráta smyslu pro humor, všeobecný nezájem nebo vyčerpanost a pocit nepřátelství ke všemu, co pochází z nové kultury. Tyto symptomy se často označují jako projevy tzv. kulturního šoku. Kulturní šok je možné definovat jako reaktivní proces, který je vyvolaný působením nové kultury na ty, kdo se s ní snaží splynout. Kulturní šok lze chápat také jako zcela přirozenou součást procesu adaptace na nové prostředí, a zakusí jej víceméně v určité podobě každý, kdo se ocitne v novém kulturním prostředí.
Záleží na tom, jaké stanovisko ke svým pocitům osoba, která emigrovala, zaujme. Neznalost nové situace a nejistá budoucnost s sebou přináší nejistotu, obavy, až strach. Mohou se objevit pochybnosti, zda byla emigrace správným rozhodnutím. Reakce na tyto pocity jsou různé. Může dojít k tomu, že emigrant zcela odmítá nové prostředí a udržuje kontakty pouze se známým prostředím. Stýká se pouze s krajany, odmítá se lépe naučit anglicky, s každým hovoří zásadně česky a myslí si, že pokud mu někdo nerozumí, je to problém ostatních, ne jeho vlastní. Opakem může být radikální odvrat od minulosti a přetržení vazeb na vlast. Emigrant se vyhýbá kontaktu s krajany, s pohrdáním se dívá na jejich snahu zachovat si českou kulturu a může se i stydět za svůj český původ. Ani jedna cesta pravděpodobně nevede k žádanému klidu a spokojenosti. V prvním případě dobrovolná izolace od nové kultury může zastavit další vývoj emigranta. V případě druhém emigrant ztrácí část sebe samého, část své identity. Existuje třetí způsob reakce na novou kulturu, ale ani ten není ideální. Může se stát, že se migrant s novým prostředím sžije jen částečně. Tuto situaci lze přirovnat k dlouhodobé návštěvě, k trvale-dočasnému pobytu, člověk jakoby se nacházel někde na mostě mezi dvěma břehy. Může reagovat tak, že propadne workoholismu, začne střídat zaměstnání, měnit bydliště nebo omezovat sociální kontakty. Emigrant dosáhne většinou určitého kompromisu, ve kterém se dá žít, i když je to život na okraji společnosti.
Další obtíží, která může vyvstat v procesu adaptace, je narušení identity. Dochází k ní např. tehdy, pokud měl migrant ve své původní zemi postavení, kterého si cenil sám i jeho okolí. Když z nějakého důvodu tento jedinec není schopen stejné postavení získat i v nové společnosti, dochází ke krizi identity. Člověk si není jistý, kým vlastně je a kam směřuje. Krize identity může pramenit také z mylného předpokladu, že pokud se sblížím více s novou kulturou, tu druhou zrazuji. K tomu se někdy připojuje pocit viny nad tím, že emigrant opustil své blízké ve vlasti.
Poslední překážkou v procesu adaptace, která zde bude zmíněna, je existence pocitů nostalgie, se kterými se emigranti mnohdy potýkají. Pocit nostalgie však není totéž co truchlení. Nostalgie je založená na zidealizování minulosti a na falešných nadějích na návrat do něčeho, co ve skutečnosti nikdy nebylo. Truchlení je spojeno s realistickým pohledem na vlastní minulost, s její akceptací a případně s poučením z ní. Pokud pocity nostalgie přetrvávají, stávají se velkou brzdou v procesu adaptace. Pokud se migrant cítí v novém prostředí dobře, nedělá mu problém orientovat se v různých situacích a necítí se být mimo společnost, spíše se začíná považovat za její součást, lze říci, že se úspěšně integroval do společnosti. Proces integrace může trvat velmi dlouho a může se promítnout do života více generací. Integraci můžeme považovat za jakýsi vyšší stupeň adaptace[12]. Osoba, která úspěšně prošla procesem adaptace na novou kulturu, tak vlastně přijímá novou identitu. Změní se její sebepojetí, tedy odpověď na otázku “Kdo jsem?” bude jiná, než před emigrací. Intenzita truchlení po staré kultuře se zmírňuje, ale neznamená to, že by byla původní kultura zavržena. Zůstává stále důležitou součástí osobnosti migranta, stejně důležitou se však stává i nová kultura, s jejímiž různými prvky se jedinec ztotožňuje. Přijímá nové vzorce chování, které se v procesu adaptace osvědčily a mění ty, které se ukázaly jako neefektivní.
Nejefektivnější cestou adaptace se jeví akceptování nové kultury a zároveň zachování kontaktu s kulturou původní. Uvykání nové kultuře může být pro emigranta v mnoha směrech náročné. Tato náročnost však nemusí být nutně viděna jako negativní a nepříjemný jev, ale naopak lze obtíže, se kterými se člověk vstupující do nové kultury musí vyrovnávat, chápat jako pozitivní zkušenost, která jej může vnitřně nesmírně obohatit a napomoci rozvoji jeho osobnosti.
Source: http://cesivamerice.sweb.cz/04_diplomka_psycho.htm
Loading ...
Jsem rada,ze jsi o tom napsala….
Jak vis, ja necim takovym prochazim a urcite nemam idealni prostredi na lepsi adaptaci.( doma s ditetem, bez americkeho kolektivu a s trochou toho nepochopeni od rodiny v CR) Ale to myslim nema nikdo.
Kdyz jsem tento clanek cetla poprve – moc pomohl v tom,ze jsem si uvedomila,ze nedelam nic lehkeho co prijde samo – musim se fakt snazit a trochu to mit vydrene.
Neco jako manzelstvi – to ze se dva lidi milujou nestaci na to aby manzelstvi bylo spokojene a trvale – vzdcky na tom musi oba nechat nejakou tu drinu,snahu,ustupky a kompromisy. Nejde to jen tak samo od sebe nechat plynout a ono to pujde.
Ja myslela,ze s “emigraci” to samo pujde,ale jak je videt, musim to vzit jako narocnou vyzvu a zacit se s tim prat a nakonec zvitezit 🙂
Tedy doufejme – nekdy si nejsem jista, zda to vubec zvladnu
Z toho clanku jsem vyrozumel, ze z emigrace nekouka nic dobreho…Ja mel vyhodu, ze jsem zil v 6 zemich, tak si to tak k srdci neberu… neni vylouceno, ze sbalim ruksak a pujdu zase nekam jinam….Zivot je zajimave dobrodruzstvi a na truchleni nebo psychicke problemy nemam cas… Vsude jsou dobri lide a pak jeste sousedi, kteri lezou na nervy. To je univerzalni. Je dulezite se umet prizusobit a zaroven neztratit svou dustojnost. Nekdy je to opravdu tezke presvedcit lidi v USA a jinych Zapadnich zemich, ze i kdyz jsem vyrostl za komunistu, tak jsem vzdelany a umim cist. Dokonce i vim, co je to splachovaci zachod… Nektere Cechy tento pristup ponizuje, ale me to zvedne vzdy naladu a rikam jim, ze dokonce mluvim i Cinsky, ale nerozumim tomu …. Jedno je jiste. V USA je zivot pro Cechy vetsinou pomerne snadny, i kdyz samozrejme i tady jsou velke problemy, ktere se nesmi prehlizet. Kdyz clovek vidi realitu a zapoji se do nejakych organizaci, ktere se snazi proti temto problemum bojovat ( ne, nejsem clen Acornu), tak je zivot docela zajimavy. Kdyz clovek najde smysl sveho zivota byt uzitecny (nemyslim bezhlave rozdavat penize), tak je vlastne jedno, v jake zemi zije…
Janney: Mas pravdu, taky me ten clanek docela trknul a uvedomila jsem si dve veci: 1/emigrace neni lehka (jako ty) 2/ to,ze se mi styska a ze mam pocity nostalgie je NORMALNI proces.
Se mnou uz je to mnohem lepsi, jsem tady ted 100% stasna, ale to vis, jsem tady taky 11 let!!!! Ale roky a roky se mi styskalo a taky jsem nekdy hodne brecela…no,znas to.
A mas uplnou pravdu: Clovek se musi sam snazit aby te adaptace docilil, jako je to v manzelstvi. Dva lide kdteri spolu budou zit cely zivot se taky musi naucit sami sobe adaptovat 🙂 Tak hlavu vzuhu, Jano! (jestli se to tak v cestine vubec rika)
Vlastimilovi a Jane:
To mas moc dobry, ze jsi temito neprijemnymi fazemi vubec neprochazel! Myslim si, ze je to horsi pro zeny, protoze zensky jsou vic ‘domacky’ a rodinny. No, a kdyz se jim potom narodi ditko, najdenou se v nich to vlastenectvi vzbudi, a chteji dite ucit cesky, a ucit je o ceske kulture, bavit se cesky s babickou a dedeckem cesky….no,je toho hodne. Zkratka a dobre, zensky to maji tezky!!! Nemam pravdu, Jano?
To, ze se v mame nebo i tatovi pri narozeni ditete v emigraci objevi “vlastenectvi”, neni nic spatneho…
Dite ale pojem vlastenectvi a “heritage” nechape a muze byt zmatene…ale po case je pak dite vdecne, ze
neztratilo kontakt s kulturou svych predku a cim starsi je, treba v 30 to ditko se zacne zajimat o kulturu svych predku a citi se “special”….
USA je zeme, ktere je porad na pocatku sveho vyvoje a porad je neco, cim my, lidi ze zemi, “kde zijou jen draci a commies”, muzeme prispet k jeste lepsimu rozvoji teto pekne zeme… Samozrejme ne vsichni pristehovalci jsou prinosem pro USA, ale to uz je jina kapitola, myslim, ze behem dvou let o tom bude zakazano mluvit :))))))
Dekuju oboum. Tanjo: Hlavu vzhuru se rika,ale me se Jano nerika :DD Ne myslim to ve srande, ale mam radsi Jani, nez Jano.Jano je jak kdyz jsem neco provedla….dekuji za pochopeni :DDD
Vlastimile, to je prave ono.Jsem take dobrodruzny typ a cestovala bych a nevadilo by me to,ale bohuzel jsem v USA kratce a miminkem a nemela jsem zatim moznost se do cehokoli “zapojit” a pripadat si nejak tak,ze sem patrim.prestehovani do noveho mesta a statu pred 2 mesici take asi nepomohlo.
No, jak jsem psala, musim se sama vic zacit snazit.
Az budu mit GC, nebo prac povoleni, vse pujde zase snadneji.Ted je to takova divna faze, kdy nemuzu moc nic a manzel je v nove praci docela dlouho.
Ale je mi lepe a lepe.Ale i diky malickostem. ..napr vasim nazorum,ktere jsou povzbuzujici.Diky moc 😀
Dekuju Tanjo.
My parents can identify with this very well. The culture shock that is described here is what they felt when they immigrated form Czech. Unfortunately, they were isolated in a Czech community for years until the kids went to school. Then it opened doors and forced them to integrate into their new culture. It was only then that a healthy kind of integration started; they kept their Czech culture but adopted the Canadian one too. My situation is a bit different in that I’m more of a Adult Third Culture Kid.
As is usual, I traveled to Europe again this summer. For me, when I travel, it is important not to be a casual tourist or observer. This is a position I arrived at during my college years but I really didn’t know why. I wanted to meet people along the way, not just see the sites! My conclusion was based on the fact that culture is more then just the expression of artifacts (buildings, paintings, food, sport, etc.) Rather, my desire was to engage with people who produced such culture! But I really didn’t know why this appealed to me. It’s amasing what I have discovered along the way in my travels and I found a clue to this interest this year when I visited Brian and Betka Reynolds in Vienna, Austria just a couple of weeks ago. Brian introduced me to a book, by Ruth E. Van Reken and David C. Pollock, co-founders of Families in Globlal Transition. They are co-authors of Third Culture Kids: The Experience of Growing Up Among Worlds. For more information, see the website: http://www.tckworld.com/
While reading this book, things started to make sense to me. All of a sudden, I discovered that this is where I’m coming from and why it is often such a source of frustration to others (and sometimes to myself)! As a Pastor, I have often received the comment, “I just don’t understand where you’re coming from!” Frankly, sometimes I don’t either, but now I have some perspective which is very helpful. Everything In this book does not apply to everyone who is a “Adult Third Culture Kid” but does provide some important clues along the way. Ever since I was a kid I felt like the hidden immigrant (Czech, Canadian, America). I let Brian and Betka know that they provided some healing in my life!
Third Culture Kids (TCK) are often multilingual and highly accepting of other cultures. Moving from country to country often becomes an easy thing for these individuals. The term TCK along with Adult Third Culture Kids has no reference to the Third World as we often think of it but rather to a third culture developed along the way by individuals.
Many TCKs take years to readjust to their passport countries. They often suffer a reverse culture shock upon their return, and are constantly homesick for their adopted country.
Many Third Culture Kids face an identity crisis: they don’t know where they come from. It would be typical for a TCK to say that he or she is a citizen of a country but with nothing beyond their passport to define that identification for them. They usually find it difficult to answer the question, “Where are you from?” Compared to their peers who have lived their entire lives in a single culture, TCKs have a globalized culture. Others can have difficulty relating to them. It is hard for TCKs to present themselves as a single cultured person, which makes it hard for others who have not had similar experiences to accept them for who they are. They know bits and pieces of at least two cultures, yet most of them have not fully experienced any one culture making them feel incomplete or left out by other children who have not lived overseas. They often build social networks among themselves and prefer to socialize with other TCKs.
Many choose to enter careers that allow them to travel frequently or live overseas, which may make it seem difficult for TCKs to build longterm, in-depth relationships. There is however, a growing number of online resources to help TCKs deal with issues as well as stay in contact with each other. Recently, blogs and social networks including MySpace, Facebook and TCKID, have become a helpful way for TCKs to interact. In addition, chatting programs including MSN Messenger, AIM, and Skype are often used so TCKs can keep in touch with each other. The unique experiences of TCKs among different cultures and various relationships at the formative stage of their development makes their view of the world different from others.
They tend to get along with people of any culture, and develop a chameleon-like ability to become part of other cultures. TCKs can isolate themselves within their own sub-culture, sometimes excluding native children attending their schools, or defining themselves in relation to some “other” ethnic or religious group.
As Third Culture Kids mature they become Adult Third Culture Kids (ATCKs). Some ATCKs come to terms with issues such as culture shock and a sense of not belonging while others struggle with these for their entire lives. John Quincy Adams lived in France, and young Franklin Delano Roosevelt visited Europe often enough to master French and German, and at present, Barack Obama, is the first modern American president to have spent some of his formative years outside the United States. “Third Culture Kids”—and the adults they become”—share certain emotional and psychological traits that may exert great influence on their work and life. According to a body of sociological literature devoted to children who spend a portion of their developmental years outside their “passport country,” the classic profile of a “TCK” is someone with a global perspective who is socially adaptable and intellectually flexible. He or she is quick to think outside the box and can appreciate and reconcile different points of view. Beyond whatever diversity in background or appearance a TCK may bring to the party, there is a diversity of thought as well. This should not lead anyone to a conclusion that ATCKs are elitists because these traits can be learned in other ways. But ATCKs come by this through experience which might not even be noticeable to them unless it is pointed out by researchers or those in a monocultural setting. In 1984, Dr. Ted Ward, then a sociologist at Michigan State University, called TCKs “the prototype citizens of the future,” anticipating a time when a childhood lived in various cultures would be the norm rather than the exception.
Jani: jeste dobre, ze na praci s miminkem nepotrebujes GC :)) Ono je to nekdy s temi papiry pritazeno za vlasy… Chce to mit hodne penez a najit dobreho (vetsinou bohuzel draheho advokata) a je to vyresene… Penize hybou svetem… Urcite te ted miminko zamestnava hodne, podivej se, jestli ve tvem okoli nejsou nejake zenske v tve situaci…Nebo treba i Americanky, ktere chodi si sednout nekam ven s ditetem …Ja vim, neni to lehke, ta neduverivost k lidem s prizvukem tu je a ale kdyz ukazes, ze nekouses a ze jses “normalni”…tak budes prijata za svou… Ja mam stesti, ze tady v New Jersey ma kazdy prizvuk, kazdy je odnekud a i Americani maji prizvuk, protoze ziji vetsinou mezi lidmi s prizvukem…
Prvni roky se nesnaz moc vyhledavat Cechy, jinak z toho zblbnes…Snaz se stat Americankou ( to neznamena, ze musis ztloustnout) a pak za 3 az 4 roky komunikovani s Cechy bude osvezujicim zpestrenim tveho zivota, neco jako dobry koktejl k dobremu steaku :))
Mel: when my kids are being asked where they are from, they very often each of them give different answers and different answers depending on their mood. My daughter moved to North Carolina and asked me recently: “Am I still from New Jersey?”
Vlastimil:I don’t think there is a mistrust among Americans (male and female) when they find out that you have an accent – I would actually say that it’s the other way around! Maybe because I am a girl??
Mel: Sounds like a good book, got to check it out! How are your parents doing now? Did they end up integrating into the new culture?
janney: Jake jmeno mas v rodnem liste?
I think Mel hit it right on about his experiences. Sometimes I felt as if I was in between two worlds. People would ask me if I felt better or liked the Czech Republic or the US better and I answered both.
There is a difference between immigrating because you want to and being forced to immigrate due to political or social reasons. My parents were convinced they would never see their birthplace and their families ever, EVER. As long as communism was in place it was forbidden. It does something to peoples psyche and people develop mental health issues.
To JAna B. Myslis krestni? Jana
Nebo rodne prijmeni?
To Vlastimil:
Dekuju. No ono tady ani Cechu moc neni,ale nasla jsem jednu rodinu, ona je taky maminka a me to tedy moc pomaha.Rekla bych,ze spise naopak – ze me to nabije energii a muzu byt sama sebou.Zvedne se mi seevedomi,ze se jeste umim vyjadrovat v souvetich a hlavne byti vtipna.
Mam manzela americana, takze jinak veskera komunikace probiha v anglictine.
Ted se budu snazit najit i maminky americke,prihlasit se s malou na gymnastiku a podobne.
Prizvuk by tolik nevadil, kdyby mi pokazde rozumeli.To bohuzel nee,ale jsou vetsinou mili.Tedy pokud to neni po telefonu – to jsou pekne nevrli 😀
Az si budu moc udelat ridicak, bude jeste lepe. mas pravdu,ze aspon,ze mam tu starost o malou.Kamaradka musela sedet 7 mesicu na zadku jen tak ( nez dostala GC…uff uff
Ja jsem v LA od roku 1996. Culture shock jsem nikdy nezazila ale s cim mam tady problemy je takove to opravdove pratelstvi. Zjistila jsem ze Amici mohou byt moc mili, ale je to takove povrchni. V Cechach mam nejlepsi kamaradku se kterou se znam od seste tridy zakladni skoly a dodnes si piseme a diskutujeme o vsem moznem. Snazila jsem se vybudovat si podobne hluboke pratelstvi s americkyma holkama, ale proste to nejde. Jazykovou barierou to urcite neni, spis tim ze ony se zajimaji o jine veci nez ja. Kdyz jim nabidnu abychom sly “hiking,” tak je to pro ne moc prace, na prochazky po plazi take nejsou, zato dostat je na schuzku do Starbucks nejlepe v nejakem obchodnim dome, to by bylo ono. Samozrejme vsechny americke holky nejsou takove, ale zatim se mi bohuzel nepodarilo nalezt nekoho kdo by se sel radeji projit ven nez travit hodiny v obchodaku. Proto se tu citim docela osamela ac mam skveleho americkeho manzela (ktery je ale povetsinu casu v praci). Po priletu do Cech (kdyz se tam jednou za tri roky jedu podivat) se ale v rodne zemi citim jako turista, a tak o trvalem navratu do Cech nepremyslim.
JanaF : Tak s tema americkyma holkama je to tak….
Kdo hleda, najde…. 😉
Jinak tady je taky hluboke pratelstvi mezi lidma, ale treba se znaji uz od seste tridy… Pak je to jeste tak, cim na nizsi socialni urovni ti lide jsou, tim vetsi pratelstvi muze byt…
Cim vic ale nahoru na spolecenskem zebricku, tim je to pratelstvi povrchnejsi… A ja se nedivim, ja si taky dam pozor na to, koho si “pustim k telu”… V kazde zemi to proste chodi jinak, napriklad v Iraku bych nemohl jit k manzelce souseda na kafe, zatimco jeji manzel je v praci 😉 Co zeme, to jine zvyky a to plati i pro USA,,,,
Pro Janu F: Ahoj Jani, uplne presne vim,o cem mluvis. Mela jsem docela podobne zkusenosti. Pak jsem ale zacala chodit do mistniho kostela a nasla si tam opravdu dobre americke kamaradky pres “Young marrieds group”. Maji uplne jine hodnoty, tedy dobre hodnoty,vetsinu nezajima znackove obleceni a nakupovani hadru, vedi co je v zivote dulezite: kamaradstvi, rodina a vyslapy do prirody!! 🙂
No, ale ty jsi jeste navic v tom L.A., tedy centrum povrchniho lidskeho chovani, tak to mas asi dost tezsi. Jeste ve skole se daji najit dobre kamaradky (nejlepe ve vedeckych tridach :))
Jane F: Presne, ja mam podobny problem. I ty me evropske kamaradky (Svedka a Nemka) uz jsou po tech letech tady tak “poamerictene”, ze chovanim temer splynou.
Jednu dobrou kamaradku mam Americanku, ale i ta ma nektere aspekty chovani, ktere mne neni dost jasne a v Cechach by bylo povazovane nejmene za nevhodne. Prikladem: jsem se synem u nich doma a deti si hraji. Ve trictvrte na sest (i v lete) rekne: “Ja te nevyhazuju, jenom ti chci rict, ze za asi 15 minut budeme veceret.” Poprve mne to zarazilo, tak jsem se ptala kamaradek, jestli je to mnou nebo je to normalni a vsechny Cesky vyvalily oci: “Ona nerekla, jestli si nedas s nima?” Ja bych si samozrejme nedala a stejne bychom odchazeli, ale tenhle zpusob mi prijde trochu zvlastni.
Taky kdyz nekomu nabidnu pomoc, malokdo ji prijme a to uz vidim,, jak se boji, ze mi to budou muset vratit. A ja kdyz jsem parkrat potrebovala pomoct, tak to byli vsichni hrozne busy. Mozna ze je to tim, ze moje socialni sit je i po peti letech tady mnohem sirsi v Cechach, nevim.
To Tanja: Ja jsem tedy do skoly v US chodila (community college + UCLA) a ze bych tam navazala nejaka pratelstvi – to zrovna ne. Zaprve tam byli vsichni prilis mladi – ja zacala kdyz mi bylo 25 a zadruhe jsem vzdycky po hodine musela spechat do prace protoze jsem byla samozivitelkou (praktikovala jsem full time school + full time job). Tudiz cas na nejake “hluboke” konverzace (nebo jen tak to get to know each other) rozhodne nebyl. S tim LA mas pravdu, zije tu celkem jina sorta lidi nez napr. v San Diegu kde jsem take zila asi rok. Lide v San Diegu mi prisli vic down to earth zatimco v LA byli mi spolupracovnici bud posedli tim aby je nekdo objevil (jako modelku, zpevacku nebo herecku) nebo me porad lakali jit do baru a na chlastacky jejichz cilem bylo bud ulovit bohace nebo se tak zliskat aby se zapomelo ze clovek stale jeste nezije ten life of rich and famous.
Doufam ze az budu mit dite, treba se seznamim s nejakou mladou maminkou v mem veku se stejnymi zajmy nekde na hristi – stalo se Ti to? Ja je vzdycky vidim jak si povidaji kdyz si jejich deti hraji…
To Jana B: ““Ja te nevyhazuju, jenom ti chci rict, ze za asi 15 minut budeme veceret.” WTF?!!!!! No to snad ne! To bych tedy na ni koukala jak blazen. Uznavam ze je to velice prakticke takhle Te “varovat” nebo upozornit predem but still!!! Jak rikas, u nas je zvyk nabidnout hostovi dat si s nami. A s tou pomoci – naprosto souhlasim. Mela jsem uplne stejne zkusenosti. Ach jo.
Ahoj holky (jana F +B): No to s tim vyhazovanim je fakt teda sila, to si myslim ze je vylozene osobni nevychovanost, ne americka nevychovanost. Me prijde, ze moje americke kamaradky jsou nekdy vychovanejsi nez ja! Hlavne kdyz pred nima vylizu v restauraci talir…nebojte se, kecam! Jediny co mi u nekterych vadi je to, ze nejsou dostatecne prisny ke svym detem (tzv. harantum). U ceskych kamaradek me stale dosti zaskoci, kdyz chteji vratit treba dolar nebo dva, ktery jsem si pujcila na kafe nebo tak neco.
Holky – s tou veceri.Zatim nemam zkusenosti s americankama,ale dokazu si to docela dobre predstavit.
Ceska ,kterou jsem tu nasla me vzdycky pozvala.Ja jak videla,ze prisel manzel na obed ci veceri, tak jsme se zacala balit,ze uz pujdeme , a ona hned – no tak snad si das s nami. Me to bylo az blby ,ale zase jsem se nechtela trapne utuntavat.Nevim, oznamit,abys sla,ze je vecere – to je fakt husty….ted se tady tmu uplne smeju:D nejlepsi je,ze jim to neni vubec blbe.
Jinak Tano – s tou prisnosti to take vidim. Hrozne me to nici.Prijde mi to jako jejich pohodlnost – to nenapominani – oni je pak ty “samostatne” deti mene potrebuji. Pred ceskou se aspon necitim blbe, kdyz zacnu vyhruzne pocitat JEDNA DVE TRI, a nebojim se rict, dostanes nasekano ( na dceru) 😀
Ahoj Jani, tak ‘jedna, dva, tri’ presne delam, a to funguje vyborne..kdyz ne, pohrozime pani Vareckou :))
My teda taky pocitame, ale to i americke maminky. I vyhrozuju, ale nastesti mi nikdo nerozumi. 😉
to mas pravdu, americke maminky taky vyhrozuji ale potom kdyz k tomu prijde, tak zadna pani Varecka neprijde ;))
Vyhrozovat trestem a pak ten “slib” nesplnit je o hodne skodlivejsi nez nevyhrozovat tim trestem….
Jeste take, jestli dite zlobi, tak vetsionu na sebe chce upoutat pozornost… Venujte mu pozornost a treba s nim spolecne uklidte jeho/jeji pokoj. Dite najednou zpozoruje, ze mama/tata “cares” a budete videt, jak se dite zmeni…. I kdyz jsem taky vyhrozoval fyzickymi tresty, tak jsem to vzdy navliknul, ze se deti zacaly chovat dobre a trest je minul….Pak jsem jim pustil nejaky horror, aby vedely, co by je cekalo, kdyby zlobily… 😉
No, my vyhrozujeme bud ze si pujde sednout na “zlobivy” schod nebo proste stranou pod strom (na hristi), ode vseho, aby si to rozmyslel a pak to proberem a vetsinou se mnou souhlasi a sklidni se.
Funguje to vyborne. Az jako posledni moznost se o zeptam, jestli chce na zadek a to uz vi a z 99.9% nechce. 😉
A to 0.1% mu ji seknu, tak 2x rozne a ale spis symbolicky. Treba kdyz se sviji na zemi nebo dokonce se mne pokousel jednou uhodit! Nastesti to vypada, ze uz je to za nama. Dneska mu rikam neandrtalec nebo cave man. 😉
Odkoukala jsem to od kamaradky, ktera mu jednou rekla, zt se chova jako clovek. Haha. Sice nevedel, co tim mysli, ale prestal delat, co nemel.
no, my delame vlastne uplne to samy 🙂 Hanicka uz vi, ze pani Varecku moc rada nema, tak se pri jejim zmineni hnedka zklidni :)) Je to fakt, kdyz clovek zacne s tim cepovanim od zacatku, kolem 3-4 let uz by znich mely byt super vychovany decka (plus, minus)…
Haha -Tano. To jeste bude trvat. Je to sice lepsi, ale jeste porad mame neanrdtalske vylevy ve ctyrech letech (hodne toho je okoukane ze skolky a pod.), tak ja to tak vidim do dvou let. Dooufam.
Po pravde receno, nekdy jsem si pral, aby deti vice zlobily, zacinal jsem mit strach, jestli nezijou v atmosfere strachu, to bych nerad. Strach je zhoubny a krivi charaktery…Nastesti, kdyz se dostaly do puberty, zlobily tak, ze jsem mel radost, ze jsou normalni…. 😉
Mel’s comments really were helpful to me. As I’ve said before my Japanese/American grandchildren have experienced this sharply with their parents doing so to a lesser degree (only because they were older). Two of those are back in Japan. The other is in South America.
My husband and I have moved 16 times in 34 years and are prepared to do so again. I have at times actually forgotten what city I was in (when shopping) and got confused about directions. The upside of having no geographic home is that one is the chameleon Mel wrote of and the fear of the unknown and novel dissipates. If we do complete our current plan to move, we will be leaving a house we have lived in for 8 years. I’ve never before in my life lived in the same house that long but I don’t regret any move we’ve made. We’ve always gotten to know wonderful people of many different cultures every where we’ve lived. I’ve learned so much from these people and they are the treasures of my life.
Thank you, Mel, for your comments. I shall try to get the books you mentioned.
This is a very helpful article. I’m an American, married to a Czech. I moved to the Czech Republic almost three years ago, and feel that I’m still on the outside of the “onion” of Czech culture. The language, for me, is very challenging, along with learning the way the culture and society work here.
At the same time, I’m having some wonderful adventures at a time in life when my children are grown and in university. This has been a great way to deal with empty nest syndrome. Living here has also been an experience that has broadened my horizons and my perspective on the world.
Overall, I have to say this has been a great experience, but one that is definitely not easy. Reading your post was very helpful and insightful.
Have a great day,
Sher :0)